Když jsem se pak spolupodílela na zakládání alternativní školy, často jsem na to myslela. Jak udělat školu tak, aby dávala smysl, aby ji děti mohly mít rády, to je moje životní téma. Vychází mi z toho, že nejlepší je dětem ukazovat, co jsem poznala jako krásné a dobré, varovat je před tím, kde jsem se spálila a podporovat je na cestě, kterou si samy vědomě vyberou. A průvodcům? Těm bych ráda nabídla to samé. Ve škole jsem vlastně strávila celý svůj profesní život, téměř výhradně v alternativním školství. Můj krátký exkurz, kdy jsem pracovala pro Ministerstvo školství a následně pro hiporehabilitační centrum, mě obohatil a jsem za něj vděčná. Ale škola je to místo, kde mám být. Tedy konkrétně ScioŠkola.

A čím jsem chtěl být, když jsem byl malý? Kuchařem, sportovním komentátorem, novinářem a chvíli i učitelem, jako děda. Bavil a baví mě dějepis a všechno, co hýbe společností, baseball a jeho trénování. Miloval jsem i letní tábory na Liščí louce.
Když jsem vyrostl, stal jsem se právníkem, když jsem zesílil, stal jsem se manažerem a když jsem dostal rozum, stal jsem se součástí vedení ScioŠkoly.
Být dobrým průvodcem pro děti i průvodce a dělat společně školu, která dává smysl – to mi smysl dává.

Když jsem byla malá, chtěla jsem být baletkou. To se mi rychle splnilo a během 10 let jsem protancovala několik baletních střevíčků. Teď bych si chtěla začít plnit i ten dospělý sen. Chtěla bych dělat práci, která mě bude naplňovat a bude mít smysl. ScioŠkola je pro mě velkou příležitostí a moc se těším na všechno, co mě tam čeká. "Ráda cestuji a poznávám nová místa, ať už u nás v České republice, nebo na druhém konci světa. Ráda chodím do přírody, jen tak vyšlápnout na kopec a pozorovat miniatury tam dole. Sednout si k potoku a sledovat, jak teče voda. Často trávím svůj volný čas u plátna se štětcem v ruce. Malování je pro mě největší relaxací, vždy úplně zapomenu na čas. Ráda jezdím na kole nebo na bruslích, ideálně v přírodě. Teď se nově učím hrát šachy.

Od mala jsem toužila být herečkou, a proto jsem vystudovala VOŠ hereckou. Osud tomu chtěl ale jinak, tak jsem pracovala v jiném odvětví. S narozením dětí jsem se hodně začala zajímat o pedagogiku a školský systém. A chtěla jsem změnu, aby děti měly možnost učit se s radostí a nebály se. Proto jsem spoluzaložila Waldorfskou školu na Praze 7 v Letohradské.

Co si pamatuji, tak mým přáním od dětství bylo stát se  paní učitelkou. Sice jsem na to šla trochu oklikou přes práci v obchodě, směnárně, cestovní kanceláři, ale  život mě stále směřoval k dětem a práci s nimi. Pracuji mnoho let jako lektorka angličtiny, pořádám pro děti tábory, protože mám ráda sport, tak jsem několik let dělala trenérku atletiky pro děti a v neposlední řadě jsem maminkou 3 dcer.  Trávit čas s dětmi mě prostě baví a naplňuje. 

Myslím si, že vedení dětí k pohybu, podpora jejich fantasie a citu k umění napomohou k jejich šťastnému dětství. Původem sklář, kovář, tanečník a velký fanoušek umění, rukodělné práce a pohybu. Ve školství se pohybuji pátým rokem a vždy v přímé práci s dětmi. Dříve jsem vedl kroužek šermu, tance, šachů a výtvarné činnosti.

Již od útlého věku jezdím každoročně na nejlepší tábor na světě. Možná právě ten byl hlavní příčinou, že jsem při studiu etnologie tak dlouho míjela katedru pedagogiky až jsem se na ní nakonec přihlásila. Vzdělávání jsem se pak roky věnovala v neziskovém sektoru, zejména globálním tématům a podpoře učitelů. Přání učit „doopravdy“ mne nějakou dobu provázelo a po absolvování výcviku Učitel naživo se vyplnilo. Ve volném čase moc ráda zpívám, ať už v komorním sboru nebo v kapele, která se zaměřuje na lidové melodie a rytmy (nejen) z oblasti balkánského poloostrova. 

Jako malá jsem moc nepřemýšlela, čím budu. Vše se změnilo v den, kdy jsem dočetla první knížku. Najednou se mi otevřely neomezené možnosti a miliony nových paralelních světů. Od té chvíle jsem ve svém volném čase, kromě běhání za míčem a hraní s kamarády, putovala po světě s dětmi kapitána Granta, hledala poklad na Stříbrném jezeře nebo spřízněné duše s Annou ze Zeleného domu. A plán byl jasný – budu spisovatelem!
Láska k literatuře mě spolehlivě provází životem, pokud právě nečtu, tak jsem na procházce se svým psem.

Není to tak dávno, co jsem z lavice zoufale pozoroval nehybnou ručičku na hodinách, jak pomalu tlačí další nekonečný výklad vyučujícího. I když byl zajímavý, po pěti podobných hodinách toho ve mně příliš nezůstalo.
Když jsem začal dělat vedoucího na táborech, všiml jsem si, kolik toho motivované děti dokážou samostatně. Zjistil jsem, že když věci dělají a zažívají, učí se toho mnohem víc, než když jen pasivně sedí a poslouchají. Přál jsem si, aby podobně mohla vypadat i výuka na škole. ScioŠkola mi takové přání pomáhá plnit.

Dlouhé roky jsem byla učitelkou, která neučí. Školství jsem si ohmátala z bezpečí kanceláře při práci na MŠMT a neměla jsem v úmyslu to kdykoli přehodnotit. Život mi radikálně změnily moje dvě dcerky, které mě denně učí partnerskému přístupu k druhé lidské bytosti, dokazují mi neuvěřitelný dětský potenciál a pomohly mi rozvinout mou vlastní kreativitu. Začala s nimi i moje cesta k alternativním, hřejivějším způsobům vzdělávání, ruku v ruce s přesvědčením, že primárním úkolem nás dospělých je nechat děti rozvíjet dle jejich potřeb a příliš je nepoškodit svými „dobrými“ úmysly a představou o tom, jak mají věci být a jak je mají druzí vnímat a cítit.

Měřím rovné dva metry, mám pětiletou dceru Cecilku, andulku Rosy a psa Kryštofa. Vystřídal jsem několik zaměstnání, než mi došlo, že souběžně s nimi vždycky někde pracuji s dětmi. To mě přivedlo k různým soukromým a neziskovým organizacím, které spojuje snaha o smysluplné vzdělávání. Sbíral jsem zkušenosti na dvou základních školách, v zájmovém centru a v lesní družině. Posledních několik let jsem spojil svůj život se ScioŠkolami. Když jsem zrovna nebyl v odpoledním klubu, zabýval jsem se s dětmi především digitálem a tím, jak zacházet s informacemi. Jinak rád s dětmi bubnuju, šermuju, vymýšlím příběhy, chodím do lesa, jezdím na tábory a hledám odpovědi na otázky života, vesmíru a vůbec.

Školu jsem měl rád a těšil jsem se do ní. Učení mi šlo a byly tam kamarádi a psina. Oblíbil jsem si matematiku a fyziku a později angličtinu. Při rozhodování kam na vejšku převládl vliv rodičů - tedy technika. Ostatně jako v celém mém dětství v té nelehké době hráli rodiče vůdčí roli ochránců mé cesty do života. Mimo školu jsem se věnoval sportu, později na vrcholové úrovni. V 16ti jsem si koupil svoji první kytaru a život bez ní si už nedovedu představit (jezdí se mnou i po světě). Pracovním životem jsem se dostal až k podnikání a osobnímu rozvoji. Když jsem vychovával svoje děti, chtěl jsem, aby se mohli a dovedli sami rozhodovat, přebírali odpovědnost a učili se z chyb. Taková svobodná výchova nevýchovou. Dnes se zabývám finanční gramotností dětí i dospělých, a tím jsem se tak nějak dostal až k myšlence mé větší angažovanosti ve vzdělávání. Scioškola je pro mě to pravé místo, kde se mohu realizovat - být dětem průvodcem jejich dětství a dospívání a zároveň se od nich učit to, co už jsem zapomněl.

Vždycky jsem si přála být ve své práci užitečná a předávat své zkušenosti nejen ty studijní, ale i ty životní. Jsem ráda, že mohu provázet děti na jejich cestě za poznáním sama sebe, podporovat jejich kreativitu, zdravý růst a samostatnost. Nejlepší odměnou jsou pak pro mě nejen jejich úspěchy, ale hlavně schopnosti obstát v každodenním životě, řešit problémy a dosahovat svých cílů. Podporuji každé učení, které vede ke spokojenosti a lehkosti bytí.

Jako malá jsem měla jasnou představu, že rozhodně nebudu v dospělosti sedět v kanceláři zavalená dokumenty. Snila jsem o západu slunce strávených v horách a nekonečném dobrodružství. Mnoho let jsem cestovala za sportem a zážitky. Moje poslední cesta vedla na Nový Zéland, kde jsem několik měsíců učila děti pádlovat a byla to neskutečná jízda! Společně jsme strávili mnoho hodin pádlováním, hraním si, dováděním a závoděním. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, že s dětmi dobrodružství nikdy nekončí, proto jsem tady.

Jako malá jsem nevěděla, co bych chtěla být. Věděla jsem jen, že chci přispívat k tomu, aby byl svět co možná nejlepší místo. To mi zůstalo i do dospělosti a právě proto jsem tady. Myslím si, že škola by měla co možná nejvíce navazovat na každodenní život a děti se měly učit to, co se jim v životě bude hodit. Potenciál vidím v prostupnosti a spojování jednotlivých předmětů. K výuce dětí by se mělo přistupovat s ohledem na jejich individualitu a škola by měla být místem bezpečného zkoumání, hledání, hraní a učení se. Učení se by nemělo stát na nezapamatovatelných faktech, ale na kreativitě, logice, tvořivosti, obrazotvornosti a mnoha jiných krásně znějících abstraktních pojmech. :)

Klid, radost, rovnováha, bezstarostnost – to jsou pocity, které ve mně vznikly, když jsem poprvé přišla do Scioškoly. Být součástí velké rodiny Scio je neuvěřitelné.
Mám právnické, ekonomické a pedagogické vzdělání. Olympijská robotika mě nadchla, protože ji považuji za součást světa budoucnosti. Vím, jak nasměrovat aktivitu lidí na správnou cestu.
Ráda opravuji věci, elektroniku nebo nábytek.
Baví mě také pomáhat lidem řešit jejich problémy.

Již během studií psychologie jsem započal psychoterapeutický výcvik a poté pracoval s rodiči, dětmi a dospívajícími. Z osobní zkušenosti vím, že se někdy snaží rodiče, škola i děti, a přesto něco nefunguje. Od dětství do dospělosti se potýkáme s krizemi, které v sobě krom bolestivého, přinášejí možnosti
rozvoje. Mým osobním přáním a cílem je zde v těchto kritických momentech pro děti, průvodce a rodiče být a pomoci směřovat jejich úsilí. Mimo školu rád pracuji s kreativitou ve formě psaní, rád zrelaxuju v přírodě nebo u knížky, zvládnu si ale i užít dobrou hru na playstationu.

Od dětství až do nynějška jsem měla spoustu snů, čím bych chtěla být: zpěvačkou, lékařkou, veterinářkou, výcvikářem pro pejsky… A protože jsem se neustále chtěla učit novým věcem, rozhodla jsem se všechny věci, které mě baví, propojit v jednom povolání. Nastoupila jsem na Masarykovu univerzitu obor Učitelství pro mateřské školy. Po absolvování jsem pracovala 5 let jako učitelka v MŠ.

Byl teplý červnový den. Já byla v posledním ročníku na základce a jela tramvají na naše poslední zvonění. Na zastávce Křižíkova ke mně přistoupilo spoustu zpocených pánů v oblecích a dam v sukních a punčocháčích. Mně jich bylo opravdu líto, a tak jsem se zařekla, že nikdy nepůjdu do práce, kde budu nucená nosit dresscode.